Young-Helmholtzova trichromatická teorie předpokládá, že sítnice obsahuje tři typy barevných receptorů, z nichž každý je nejcitlivější na jiný rozsah vlnových délek – zhruba odpovídající červené, zelené a modré. Všechny vnímané barvy vznikají kombinovanou aktivitou těchto tří typů receptorů.

Thomas Young tuto myšlenku navrhl na počátku devatenáctého století; Hermann von Helmholtz ji dále rozvinul. Moderní fyziologie potvrdila existenci tří čípkových fotopigmentů s maximální citlivostí v oblasti krátkých, středních a dlouhých vlnových délek. Mozek porovnává relativní aktivaci tří typů čípků, aby vytvořil celou škálu odstínů. Barvoslepost je obvykle důsledkem absence nebo poruchy jednoho typu čípků, což mění srovnání, která vytvářejí normální barevné vidění.

Tato teorie vysvětluje shodu jakékoli spektrální barvy se směsí tří primárních barev a základní fakta o míchání barev. Funguje na úrovni receptorů; pozdější fáze vizuálního systému reorganizují signály čípků do protichůdných kanálů, jak je popsáno teorií protichůdného procesu. Tyto dvě teorie společně poskytují ucelený obraz barevného vidění od sítnice po kortex.

Tři druhy čípků, různě naladěných na vlnovou délku, postačují k zahájení vnímání plného světa barev.