Asonance je opakování samohlásek v sousedních slovech. Vytváří vnitřní hudbu bez plné ozvěny rýmu.

Ve frázi „déšť ve Španělsku převážně padá na pláni“ spojuje slova dlouhá hláska „a“. Básníci používají asonanci k propojení obrazů, ke zpomalení nebo zrychlení tempa nebo k vytvoření jemné nálady. Objevuje se i v próze, i když méně nápadně. Protože anglický pravopis je nepravidelný, asonance závisí spíše na hlásce než na písmenu; slova „lake“ a „fate“ se asonují, i když se jejich samohlásky píší odlišně.

Asonance se liší od aliterace, která opakuje počáteční souhlásky, a od plného rýmu, který shoduje samohlásku i následující souhlásku. Lze ji kombinovat s oběma prostředky pro hustší zvukovou texturu. Při nadměrném používání se stává znatelnou a rušivou; při lehkém zacházení dává jazyku tichou soudržnost, kterou ucho vnímá, i když oko ne.

Když se stejná samohláska opakuje v celé posloupnosti slov, jedná se o asonanci.