Agroekologie je aplikace ekologických principů na navrhování a řízení zemědělských systémů. Zachází s farmami jako s ekosystémy a klade důraz na biodiverzitu, koloběh živin, zdraví půdy, přirozenou regulaci škůdců a odolnost, spíše než na spoléhání se na vnější chemické vstupy. Termín poprvé použil ve 20. letech 20. století ruský agronom Basil Bensin a do popředí se dostal v 70. a 80. letech 20. století díky práci vědců, jako byli Miguel Altieri a Stephen Gliessman, kteří propojili ekologickou teorii s tradičními zemědělskými znalostmi. Agroekologie čerpá z postupů, jako je meziplodiny, střídání plodin, krycí plodiny, agrolesnictví, integrovaná ochrana proti škůdcům a kompostování. Kromě agronomie se stala sociálním a politickým hnutím prosazujícím potravinovou suverenitu, výzkum vedený zemědělci a spravedlivé potravinové systémy, zejména v Latinské Americe prostřednictvím organizací, jako je La Vía Campesina. V roce 2014 uspořádala FAO mezinárodní sympozia, která uznávala agroekologii jako cestu k udržitelné produkci potravin. Zastánci uvádějí zlepšení obsahu uhlíku v půdě, snížení vstupních nákladů a odolnost vůči klimatu; Kritici poukazují na potenciální kompromisy ve výnosech a na výzvu škálování metod náročných na pracovní sílu na průmyslové objemy.