Křesťanská víra vyznává jednoho Boha ve třech osobách – Otce, Syna a Ducha svatého. Nauka o Trojici je pokusem církve vyjádřit toto vyznání, aniž by upadla do polyteismu nebo popření plného božství Krista a Ducha.

Nový zákon neobsahuje formální pojednání na toto téma, přesto poskytuje potřebné materiály: Otec, který posílá, Syn, který je poslán a který sdílí božské jméno a výsady, Duch, který je vylit a který se také podílí na božském díle. Rané koncily, zejména nicejský a konstantinopolský, odmítly vysvětlení, která podřizovala Syna nebo redukovala Ducha na sílu. Výsledný jazyk jedné ousie a tří hypostází – jedné podstaty, tří osob – se stal klasickou formulí.

Tato doktrína není hádankou, kterou je třeba vyřešit, ale tajemstvím, které je třeba uctívat. Utváří modlitbu – k Otci, skrze Syna, v Duchu – a je základem tvrzení, že Bůh je věčně vztahový, nikoli osamělý. Analogie z lidské zkušenosti nevyhnutelně selhávají; mohou ilustrovat, ale nemohou zachytit realitu.

Pro trinitární křesťany znamená znát Boha být přitahován do života, který sdílejí Otec, Syn a Duch.