Injekce dodává lék přímo do těla, obchází trávicí systém. Díky tomu je rychlý, předvídatelný a užitečný u léků, které by byly zničeny žaludeční kyselinou nebo by se špatně vstřebaly. Existuje několik cest podání. Intravenózní injekce se aplikuje do žíly a účinkuje během několika sekund. Intramuskulární injekce se aplikuje do svalu, jako je deltový sval nebo stehno, a vstřebává se během několika minut až hodin. Subkutánní injekce se aplikuje do tukové vrstvy pod kůží a vstřebává se pomaleji. Intradermální injekce se aplikuje do vrchní vrstvy kůže a používá se u některých vakcín a alergických testů.

Každá cesta podání má své vlastní vybavení a techniku. Intravenózní injekce používají jehlu nebo katétr zavedený do žíly. IM injekce používají delší jehlu k dosažení svalu. Subkutánní injekce používají krátkou, tenkou jehlu. Objem, který lze aplikovat, se liší: intravenózní injekce zvládne velké objemy, zatímco subkutánní injekce je omezena na několik mililitrů. Sterilní technika je nezbytná. Poraněním jehlou a infekcím lze předejít správnými opatřeními.

Běžné úvahy:

• Cesta podání. IV, IM, subkutánně, intradermálně.
• Nástup. IV je nejrychlejší, subkutánní je nejpomalejší.
• Objem. Intravenózní podání může podat velké objemy; subkutánní podání ne.
• Střídání míst vpichu. Opakované injekce do stejného místa mohou způsobit poškození tkáně.

Pacienti s cukrovkou, revmatoidní artritidou a dalšími chronickými onemocněními si často doma aplikují injekční roztok. Důležité je školení a správná likvidace ostrých předmětů.