Náboženství zřídka cestují v uzavřených nádobách. Když se tradice setkávají, prvky z jedné často migrují do druhé. Synkretismus je název pro toto prolínání – někdy záměrné, někdy téměř nepostřehnutelné.

Historické příklady jsou všude. Helénistická kultura mísila řeckou filozofii s egyptskými a blízkovýchodními kulty. V Americe se domorodé praktiky spojovaly s katolickými symboly a vytvořily nové formy zbožnosti. Ve východní Asii konfuciánská etika, buddhistická kosmologie a místní duchovní kulty dlouho koexistovaly v jednotlivých domácnostech. Dokonce i v dějinách křesťanství a islámu byly dřívější místní zvyky absorbovány a nově interpretovány.

Tento termín je často používán pejorativně těmi, kdo střeží čistotu tradice. Z tohoto pohledu synkretismus oslabuje zjevení a vytváří zmatek. Jiní jej považují za nevyhnutelný a dokonce kreativní proces, kterým se náboženství přizpůsobují novému prostředí a zůstávají při životě. Antropologové jej obvykle vnímají spíše jako neutrální popis kulturní změny než jako teologický úsudek.

Ne každá směs je stejně stabilní. Některá vytvářejí trvalá nová náboženství; jiná zůstávají dočasná nebo povrchní. Rozhodující otázkou obvykle je, zda výsledná forma stále nese ucelenou vizi posvátného, ​​nebo pouze shromažďuje atraktivní fragmenty.

Synkretismus nám připomíná, že náboženské hranice jsou propustnější, než někdy naznačují oficiální prohlášení.