Věřící projevují úctu, chválu a podřízenost božstvu nebo posvátné realitě. Touto zaměřenou činností je uctívání. Je to ústřední veřejný akt většiny náboženských tradic.

Bohoslužba může být společná nebo soukromá, vysoce formální nebo spontánní. Mezi prvky obvykle patří modlitba, zpěv, čtení posvátných textů, obětiny a ticho. Architektura, hudba a gesta podporují zaměření pozornosti za hranice vlastního já. Četnost se pohybuje od denních bohoslužeb přes týdenní setkání až po každoroční festivaly.

Autentické uctívání je chápáno tak, že vyžaduje jak vnější činnost, tak vnitřní dispozice. Tradice varují před prázdným ritualismem a zároveň potvrzují, že disciplinovaná praxe formuje srdce. Uctívání vytváří společenství, předává identitu a nabízí celý život zpět k jeho zdroji. V uctívání se shromažďují a znovu uspořádávají rozptýlené starosti běžného času.

Uctívat znamená celou svou bytostí uznat to, co si zaslouží nejvyšší oddanost.