Biologická kontrola neboli biokontrola je využití živých organismů – predátorů, parazitoidů, patogenů nebo konkurentů – k potlačení populací škůdců v zemědělství a lesnictví. Tento přístup sahá až do starověké Číny, kde se k ochraně citrusových stromů používali mravenci, a formalizoval se na konci 19. století s úspěšným zavedením brouka vedalia k hubení bavlníkového polštářového šupinatce v kalifornských citrusových hájích v roce 1888. Strategie biokontroly zahrnují klasickou (dovoz a usazování přirozených nepřátel), augmentativní (pravidelné uvolňování odchovaných agens) a ochranářskou (řízení stanovišť na podporu stávajících užitečných rostlin). Mezi běžné agens patří slunéčka, zlatooké, parazitické vosy, draví roztoči, Bacillus thuringiensis a entomopatogenní hlístice. Mezi výhody patří snížené používání chemikálií, specificita cíle a bezpečnost pro životní prostředí; rizika zahrnují necílové účinky, nepředvídatelné usazování a potřebu pečlivého regulačního screeningu. Moderní biokontrola je základním kamenem integrované ochrany proti škůdcům a je stále více podporována komerčními hmyzími rostlinami a technologiemi přesného uvolňování.