Duch je nefyzický aspekt člověka a v křesťanském učení je to také jméno třetí osoby Trojice. Totéž slovo má dvojí funkci a toto překrývání je záměrné.

V hebrejské Bibli je Boží duch dechem nebo větrem, který přináší život, inspiruje proroky a zmocňuje vůdce. V Novém zákoně Duch svatý sestupuje při Ježíšově křtu, je vylit o Letnicích a přebývá ve věřících jako záloha pro budoucí věk. Duch usvědčuje, utěšuje, vede a rozděluje dary pro společné dobro. Křesťanská teologie trvá na tom, že Duch není neosobní síla, ale osobní přítomnost, rovna božství Otci a Synu.

Mimo trinitární víru má toto slovo stále váhu. Mnoho kultur hovoří o lidském duchu jako o sídle odvahy, odolnosti nebo kreativity. Některé filozofické tradice rozlišují ducha od duše a duši vyhrazují pro nejvyšší, nejbožštější aspekt člověka. V běžné řeči je člověk ducha někdo, kdo se odmítá nechat rozdrtit.

Ať už se vztahuje k božskému nebo lidskému, duch pojmenovává dimenzi reality, kterou nelze zvážit ani změřit, přesto je poznávána podle jejích účinků.