Sluneční světlo nikdy nedosáhne hlubokého mořského dna, přesto se v okolí hydrotermálních průduchů a studených vývěrů daří hustým společenstvům živočichů. Jejich konečným zdrojem energie je spíše chemický než sluneční. Mikroby oxidují redukované sloučeniny, jako je sirovodík nebo metan, a uvolněnou energii využívají k tvorbě organické hmoty – tento proces se nazývá chemosyntéza.

Tyto mikroby tvoří základ místních potravních sítí. Některé žijí volně ve vodě nebo sedimentech; jiné vytvářejí symbiotická partnerství uvnitř rournatců, škeblí nebo slávek a zásobují své hostitele živinami. Objev chemosyntetických ekosystémů v roce 1977 prokázal, že komplexní život nevyžaduje fotosyntézu, a rozšířil známé limity obyvatelnosti na Zemi.

Chemosyntéza probíhá i v jiných tmavých prostředích, včetně zón s minimem kyslíku a hlubokých podpovrchových sedimentů. Metabolické dráhy, které se v ní podílejí, jsou rozmanité a neustále přinášejí nové biochemické poznatky. Pro astrobiologii poskytují chemosyntetické systémy modely pro to, jak by mohl život existovat na světech, kde není k dispozici sluneční světlo.

• Produkce organické hmoty s využitím chemické energie
• Napájí ekosystémy u průduchů a průsaků
• Často se jedná o symbiotické mikroby
• Rozšiřuje známý rozsah zemské biosféry