Molekuly se přitahují, i když mezi nimi nejsou žádné vazby. Tyto slabé přitažlivosti se nazývají Van der Waalsovy síly, pojmenované po Johannesu Dideriku van der Waalsovi, který je popsal v 19. století. Patří mezi ně dipól-dipólové interakce, dipólem indukované dipólové interakce a londýnské disperzní síly. Jsou slabší než kovalentní nebo iontové vazby, ale určují body varu, body tání a fyzikální vlastnosti mnoha látek.

Londýnské disperzní síly jsou nejslabší a nejuniverzálnější. Vznikají z dočasných fluktuací elektronové hustoty, které vytvářejí okamžité dipóly. Tyto dipóly indukují dipóly v blízkých molekulách, čímž vytvářejí slabou přitažlivost. Disperzní síly se zvyšují s velikostí molekuly a povrchem. Proto mají větší molekuly vyšší body varu. Jód je při pokojové teplotě pevná látka, zatímco fluor je plyn. Oba jsou halogeny, ale jod má více elektronů a silnější disperzní síly.

Mezi polárními molekulami dochází k dipól-dipólovým interakcím. Částečně kladný konec jedné molekuly přitahuje částečně záporný konec druhé. Vodíkové vazby jsou speciálním, silnějším případem dipól-dipólové interakce. Vznikají, když je vodík vázán na dusík, kyslík nebo fluor. Jsou zodpovědné za vysoký bod varu vody a dvojitou šroubovici DNA.

Van der Waalsovy síly jsou důležité v biologii, materiálových vědách a chemii. Drží pohromadě vrstvy grafitu, umožňují gekonům šplhat po stěnách a určují, jak se léky vážou na své cíle. Jednotlivě jsou slabé, ale společně jsou silné.