Binokulární signály jsou hloubkové signály, které závisí na použití obou očí. Protože jsou oči horizontálně oddělené, každé z nich vnímá svět trochu jinak; vizuální systém využívá tohoto rozdílu k obnovení hloubky.

Primárním binokulárním signálem je disparita sítnice. Blízké objekty vytvářejí větší rozdíl mezi dvěma obrazy na sítnici než vzdálené objekty. Mozkové neurony citlivé na disparitu vypočítávají hloubku z tohoto rozdílu. Konvergence – otáčení očí dovnitř při fixaci blízkého objektu – poskytuje sekundární signál, zejména zblízka. Tyto signály společně podporují přesné posouzení hloubky v rozmezí několika metrů.

Binokulární signály nejsou jediným zdrojem informací o hloubce. Monokulární signály, jako je relativní velikost, okluze a paralaxa pohybu, fungují pouze s jedním okem a dominují na větší vzdálenosti. Přesto jemné stereo vidění, které nám umožňuje navléknout nit do jehly nebo chytit míč, do značné míry závisí na binokulární disparitě. Lidé, kteří od raného dětství postrádají stereo vidění, si často vyvinou kompenzační závislost na monokulárních signálech a nemusí si tohoto deficitu všimnout, dokud nejsou vyšetřeni.

Trojrozměrné filmy a displeje virtuální reality fungují tak, že každému oku zobrazují mírně odlišný obraz, čímž uměle napodobují přirozený binokulární signál.