Souhláska je opakování souhláskových zvuků v sousedních slovech, zejména na konci slov nebo ve zdůrazněných slabikách. Je jemnějším příbuzným aliterace a rýmu.

Ve frázi „stroke of luck“ (úder štěstí) spojuje slova koncová hláska /k/. Básníci používají konsonanci k propojení veršů, k vytvoření zvukové textury nebo k podtržení významu zvukem. Může se objevit na začátku, uprostřed nebo na konci slov, ačkoli nejvýraznější případy se týkají koncových souhlásek. Na rozdíl od plného rýmu konsonance nevyžaduje shodné samohlásky.

Souzvuk působí tiše. Čtenáři mohou cítit soudržnost, aniž by si vědomě museli identifikovat opakovaný zvuk. V kombinaci s asonancí nebo aliterací přispívá k hutnější hudbě pasáže. Pokud se s ním přehání, může se stát jazykolam; s mírou pak dává jazyku hotový, záměrný charakter.

Když se souhlásky ozývají napříč sousedními slovy, aniž by vytvořily plný rým, jedná se o konsonanci.