Weberův zákon říká, že sotva znatelný rozdíl mezi dvěma podněty je úměrný velikosti podnětů. Čím větší je původní podnět, tím větší musí být změna, než je detekována.

Ernst Weber poznamenal, že schopnost rozlišovat hmotnost, jas a další senzorické vlastnosti se řídí spíše konstantním poměrem než konstantním absolutním rozdílem. Aby bylo možné zaznamenat nárůst hmotnosti batohu, musí přidaná zátěž představovat zhruba konstantní zlomek stávající hmotnosti. Stejný princip platí, v určitých mezích, napříč senzorickými modalitami. Samotný zlomek – Weberův zlomek – se liší od jedné modality k druhé a je nejmenší pro nejcitlivější rozlišování.

Weberův zákon platí nejlépe pro střední intenzity stimulů a rozpadá se blízko prahu a při velmi vysokých intenzitách. Fechner jej později použil jako základ pro první kvantitativní stupnici vnímání. Zákon zůstává základním principem psychofyziky a praktickým vodítkem pro navrhování displejů, rozdílů mezi produkty a senzorických experimentů.

Změna musí být úměrně větší, když je podnět pozadí větší. To je Weberův zákon.