Výška tónu je psychologická vlastnost zvuku, která nejvíce odpovídá frekvenci. Je to vlastnost, která způsobuje, že tón zní vysoko nebo nízko.

Vyšší frekvence jsou slyšet jako vyšší tóny; nižší frekvence jako nižší tóny. Vztah je uspořádaný, ale ne dokonale lineární, a je ovlivněn intenzitou a přítomností alikvotních tónů. K vnímání výšky tónu přispívá jak lokalizační kódování na bazilární membráně, tak i časové kódování ve sluchovém nervu, přičemž lokalizační mechanismy dominují u vysokých frekvencí a časové mechanismy u nízkých frekvencí.

Absolutní sluch – schopnost pojmenovat nebo vyprodukovat danou výšku tónu bez reference – je vzácný a obvykle vyžaduje raný hudební výcvik. Relativní sluch, schopnost odhadovat intervaly a kontury, je mnohem častější a je nezbytný pro rozpoznávání melodií. Poruchy vnímání výšky tónu mohou ponechat hlasitost a rytmus nedotčené a zároveň narušit rozpoznávání intonace řeči a hudby.

Když nota zní vysoko nebo nízko, výška tónu je zážitek, který si sluchový systém vytvořil z frekvence.