Agrolesnictví je záměrná integrace stromů a keřů s plodinami a/nebo hospodářskými zvířaty na stejné jednotce obhospodařování půdy. Kombinuje zemědělské a lesnické technologie s cílem vytvořit rozmanitější, produktivnější, ziskovější a udržitelnější systémy využívání půdy. Tradiční formy existují po tisíciletí, od středomořských olivových a obilných systémů až po západoafrické parky a zahrady v jihovýchodní Asii, ale tento termín formalizovala v 70. letech 20. století Mezinárodní rada pro výzkum v agrolesnictví (ICRAF, nyní CIFOR-ICRAF) v Nairobi. Mezi běžné postupy patří pěstování alejí, kde plodiny rostou mezi řadami stromů; lesní pastviny, kombinující stromy s pícninami a pasoucími se zvířaty; větrolamy; pobřežní nárazníkové pásy; a pěstování kávy nebo kakaa ve stínu. Mezi výhody patří kontrola eroze půdy, sekvestrace uhlíku, zmírnění mikroklimatu, diverzifikovaný příjem a stanoviště pro opylovače a užitečný hmyz. Mezi výzvy patří konkurence o vodu a živiny, složité hospodaření a opožděné výnosy z pomalu rostoucích stromů. Agrolesnictví je propagováno FAO a Světovým centrem pro agrolesnictví jako klimaticky inteligentní strategie a je stále více způsobilé pro systémy uhlíkových kreditů a certifikace udržitelnosti.