Vědomí se dostaví bez ohlášení. V jednu chvíli je svět prostě přítomen – světlo na zdi, tíha židle, slabý zvuk dopravy – a v další chvíli něco zaregistruje, že je to registrováno. Vědomí pojmenovává tuto registraci, fakt, že se prožitek vůbec děje, a nezůstává temný a prázdný.

Filozofové se po staletí přou o to, z čeho je stvořen. Někteří jej považují za základní rys vesmíru, jiní za emergentní vlastnost určitých komplexních systémů, další za jakousi iluzi generovanou zaneprázdněným mozkem. Složitý problém, jak jej formuloval David Chalmers, spočívá v vysvětlení, proč by fyzikální procesy měly být doprovázeny jakýmkoli vnitřním životem. Proč se aktivace neuronů vnímá jako něco?

Každodenní vědomí není jednotné. Přechází mezi soustředěnou pozorností, denním sněním, ostrou bolestí a tlumeným pološerem právě probuzeného stavu. Spánek a anestezie ukazují, že ho lze vypnout; některé léky a meditativní stavy ukazují, že ho lze natahovat nebo zbarvovat neočekávanými způsoby. Zvířata představují další záhadu: většina vědců nyní připouští, že savci a ptáci nějakou formu vědomí mají, přesto hranice mezi nimi zůstávají sporné.

• Fenomenální vědomí je syrový pocit zkušenosti.
• Přístupové vědomí je dostupnost informací pro podávání zpráv a kontrolu.
• Sebeuvědomění dodává pocit, že prožitek patří k pokračujícímu subjektu.

Ať už je jeho konečná povaha jakákoli, vědomí je podmínkou, za níž pro nás cokoli vůbec záleží.