Werner Heisenberg navrhl v roce 1927 princip neurčitosti. Tvrdí, že určité dvojice vlastností, jako je poloha a hybnost, nemohou být obě známy s libovolnou přesností. Čím přesněji znáte jednu, tím méně přesně můžete znát druhou. Součin neurčitostí je vždy větší nebo roven ħ/2, kde ħ je redukovaná Planckova konstanta. Princip se netýká omezení měřicích nástrojů. Je to základní rys kvantové mechaniky. Částice nemají současně definitivní polohu a hybnost. Existují v oblaku pravděpodobností.

Princip neurčitosti má hluboké důsledky. Vysvětluje, proč elektrony nenarážejí do jader. Pokud by byl elektron omezen na malý prostor, jeho neurčitost hybnosti by byla obrovská a unikl by. Vysvětluje, proč atomy mají velikost a proč je hmota stabilní. Vysvětluje, proč je absolutní nula nedosažitelná. Je také základem kvantového tunelování, kdy částice procházejí bariérami, které by klasicky nemohly. Princip neurčitosti není tvrzením o nevědomosti. Je to tvrzení o povaze reality. V kvantovém světě nejsou vlastnosti definitivní, dokud nejsou změřeny, a i tehdy nemohou být některé páry současně přesné.

Fakta o principu neurčitosti

• Navrhl. Werner Heisenberg, 1927.
• Páry. Pozice a hybnost, energie a čas.
• Formula. ΔxΔp ≥ ħ/2.
• Nejde o nástroje. Základní rys kvantové mechaniky.
• Důsledky. Atomová stabilita, kvantové tunelování.

Princip neurčitosti není totéž co efekt pozorovatele. Efekt pozorovatele se týká narušení systému měřením. Princip neurčitosti se týká povahy kvantových stavů.