Pokání je víc než jen lítost. V biblickém jazyce je to změna smýšlení, která vede ke změně směru. Hebrejský výraz, často překládaný jako „činit pokání“, znamená obrátit se nebo vrátit se; řecký výraz znamená změnu smýšlení nebo záměru. Oba poukazují na přeorientování celého člověka směrem k Bohu.

Jan Křtitel i Ježíš zahájili svou veřejnou službu stejnou výzvou: čiňte pokání, neboť se přiblížilo království nebeské. Výzva předpokládá, že lidské bytosti jsou nasměrovány špatným směrem a potřebují obrátit kurz. Vyznání konkrétních hříchů je součástí procesu, ale hlubším hnutím je odklon od sebevlády k důvěře v Boží milosrdenství. V podobenství o marnotratném synovi se mladší bratr „vzpamatuje“ a rozhodne se jít domů; otcovo přijetí dotváří obraz pokání, kterého se setkáváme s milostí.

Křesťanská tradice rozlišuje mezi lítostí – strachem z trestu – a lítostí – zármutkem nad tím, že jsme urazili Boha. Upřímné pokání se vyznačuje tím druhým, ačkoli nedokonalé motivy mohou být stále výchozím bodem. V praxi je pokání zřídka jediným dramatickým okamžikem. Opakuje se vždy, když věřící rozpozná odklon a vrátí se.

Bez pokání zůstává řeč o odpuštění abstraktní. S ním se možnost nového začátku stává konkrétní.